Emise síry a dusíku, a jejich důsledky pro lesy v národních parcích

Autor: Rastislav Jakuš | 18.10.2008 o 7:00 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  1325x

- Jakub Hruška, Česká geologická služba: Emise síry a dusíku vrcholily ve střední Evropě v 80. letech 20. století a jejich následky značně poškodily horské lesy. Právě příkladem takto poškozených lesů jsou Krkonoše. Emise síry působí na horské lesy dvěma mechanismy:

 

První mechanismus je rychlý: přímý kontakt velmi koncentrovaného SO2 s asimilační orgány smrku poškodí chlorofyl a jehličí uschne(tzv. akutní poškození). Tento mechanismus se nejvíce uplatňoval v oblastech s extrémně vysokými koncentracemi SO2 v ovzduší (Krušné hory). Imisní epizoda s koncentracemi stovek až tisíců ug/m3 může být velice krátká. Při vhodném počasí stačily k akutnímu poškození vedoucímu k odumření stromu desítky minut. Tento mechanismus ale dnes již nehraje prakticky žádnou roli, protože koncentrace SO2 v ovzduší velmi klesly, a to zhruba na 10% hodnot běžných v 80. letech.

 Další dva mechanismy jsou "pomalé"(chronické). První můžeme nazvat "půdní": půdy jsou vyčerpány (mají málo vápníku a hořčíku), jsou příliš kyselé, snižuje se jejich bazická saturace a půdní voda obsahuje vysoké koncentrace toxických kovů mobilizovaných kyselým deštěm, zejména hliníku. Stromy jsou stresovány následkem nedostatku živin a chronické otravy hliníkem z půdního roztoku. Nerozhoduje jen absolutní koncentrace hliníku, ale poměr mezi vápníkem a hliníkem. Čím je poměr nižší (méně vápníku vůči hliníku), tím hůř.

 Druhou příčinou poškození mohou být i disproporce ve výživě stromu. Kyselé deště jsou dobrým hnojivem, protože obsahují množství dusíku ze zemědělství (amoniak) a ze spalovacích procesů (oxidy dusíku - NOx). Naopak v půdě se nedostává zejména hořčíku, který je nezbytnou součást chlorofylu. Strom má nadbytek dusíku, ale málo hořčíku. Rychle přirůstá, hořčík do nových jehlic si musí půjčovat ze starších, ty žloutnou a opadávají. Smrky v imisních oblastech, pokud přežívají, mají obvykle větší přírůstky dřeva než v oblastech nepostižených. Dřevo je ale řidší, méně pevné, a smrky jsou daleko náchylnější ke zlomům.

Zatímco přímé škody již nejsou výrazným problémem, oba nepřímé mechanismy působení depozice síry a dusíku se budou dále uplatňovat. Emise síry a dusíku jsou sice redukovány, ale i jejich současná velikost ústí do takové atmosférické depozice, která nepovede k výraznější regeneraci půd (obr. 1). Na rozdíl od emisí síry depozice síry poklesla zhruba na ¼ hodnot z 80. let a dusíku zhruba na polovinu. Biogeochemické modely aplikované na dlouhodobě sledovaná malá horská povodí ukazují, že například bazická saturace půd se bude v budoucích třech dekádách dále spíše snižovat (obr. 1), i když ne již takovým tempem jako v době vysokým emisí a depozice síry (60.-90. léta 20. století). Proto je pravděpodobné, že dále okyselované půdy budou limitujícím faktorem zdravotního stavu lesa zejména na kyselých horninách a ve vyšších nadmořských výškách.

Velmi problematické se z tohoto pohledu jeví rozsáhlé porosty smrkových mlazin, které postupně značně vyčerpají bazické kationty (Ca, Mg, K) z již ochuzených půd a také na svých jehlicích značně zvýší depozici síry a dusíku do půd (tzv. suchá depozice).  Půdy a následně i vody budou v těchto oblastech vystaveny novému acidifikačnímu pulsu. Tomu lze částečně předejít managementem těchto porostů: musí být razantně probírány, a vytěžená hmota ponechána v porostu k rozkladu, protože v biomase je fixována značná zásoba v půdách nedostatkových bazických kationtů. Toto doporučení platí pro jakékoliv lesy v národních parcích, zejména horských, kde je dostatek tlejících dřeva jednou ze základních podmínek nastartování přirozeného charakteru, a to jak z pohledu živin a acidifikace, tak i z hlediska biodiverzity.

Do porostů je třeba vnášet listnaté dřeviny (buk, jeřáb), které mají rychle rozložitelný opad, a zrychlují uvolňování bází vázaných ve špatně se rozkládajícím smrkovém opadu. Také snižují atmosférickou depozici (mají malý záchyt suché depozice) a svým hlubším kořenovým systémem využijí lépe minerální půdu než smrky.

Nejen vlastní kyselost, ale i nadbytek dusíku může lesům způsobovat problémy. Např. na území KRNAP je dlouhodobě depozice dusíku vyšší než je kritická zátěž nutričního dusíku pro smrkové lesy, a to zhruba o 30-60%. Depozice dusíku ale nebude mít v blízké budoucnosti klesající trend, naopak, v posledních 5 letech emise dusíku, a také jeho depozice opět mírně stoupá. Nadbytek dusíku způsobuje nejen acidifikaci půd, ale i změny v druhovém složení původně značně oligotrofních horských lesů a fyziologické problémy smrku (nadměrný růst a zlomy).

  

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

ŠPORT

Nemecký tím zachránil najmenej pravdepodobný darca. Diktátor

Nemecký hokejový tím zachránil líbyjský diktátor pred krachom.

PLUS

Civilizovaná divočina. Na severe Slovenska to záhadne funguje

Oravská Polhora pôsobí ako vymyslená.


Už ste čítali?